Jirka Novák

 

„Nechci se vychloubat, ale podle protihráčů to prý stále mám v rukou i nohou,“ poznamenal Novák, který se v rámci doprovodného programu nedávno skončeného 4. ročníku mezinárodního turnaje žen Smart Card Open opět představil ve Zlíně.

Museli vás pořadatelé dlouho přemlouvat, abyste přijel na turnaj do Zlína, kde jste s tenisem začínal?

Vůbec ne, naopak. Sice jsem už na tento termín měl něco domluvené, a tak jsem byl v dobrém slova smyslu donucen to přehodit, abych sem mohl přijet. Takovým pozváním se nepohrdá. Jsem rozený Zlíňák, mám to tady hrozně rád, prostředí, lidi, klub a vůbec město Zlín.

Takže vás to do rodiště stále táhne?

Moje srdce je pořád zlínské, protože jsem tady žil do sedmnácti let. Mám procestovaný celý svět, ale na to, kde jsem vyrůstal a kde jsem se narodil, jak lidsky, tak tenisově, se nezapomíná. Já jsem se naučil hrát tady a až na základě mých dobrých výsledků jsem přestoupil do Prostějova, který mi otevřel brány tenisu. Ale já prostě nikdy nezapomenu, kde jsem začínal a vždycky sem hrozně rád přijedu.

V mládí jste určitě měl tenisový vzor. Kdo to byl? Setkal jste se s ním někdy na kurtu?

Byl to Ivan Lendl, kterého mám dodnes tady ve Zlíně u rodičů nalepeného v pokojíčku na skříňce, třicet let starou fotku. To byl pro naši generaci naprostý hrdina a vzor, za prvé svým přístupem k tenisu a také proto, že utekl z komunistického režimu. Všichni jsme ho obdivovali. A já jsem teď měl možnost s ním hrát exhibici v Prostějově a tam jsem ho neporazil, ale skončilo to remízou 5:5. Bylo to pro mne obrovské vyznamenání, že si pořadatelé vybrali k tomu duelu mě.

Před třemi roky jste skončil vrcholovou hráčskou kariéru. Nelitujete, že to bylo tak brzy?

Vůbec, ani náhodou. Ono ze sportovní stránky možná někdy přišly emoce nebo taková nostalgie, že bych mohl ještě chvilinku hrát, ale já jsem to ukončil hlavně z lidského hlediska, protože mám tři malé děti a potřeboval jsem se jim věnovat. Tenis není jako hokej nebo fotbal, kde sezona trvá půl roku, člověk bydlí na jednom místě a může rodinu prakticky pořád vidět. Tenista je měsíc na cestách, pak přijede na čtyři na pět dní a zase je měsíc pryč. Proto rozhodnutí určitě nelituji a snažím se to mé rodině a dětem vynahradit. Tak jak se dřív starali rodiče o mě, tak se já teď snažím starat o svoje děti. Nechtěl jsem dojít do situace, kdy zjistím, že děti dospěly a jdou z domu, a já jsem nemohl zasáhnout do jejich života, protože jsem byl na tenisovém okruhu. Navíc manželka by těžko sama mohla stíhat s péčí o domácnost, vařením a uklízením ještě všechny tři děcka vozit do všech kroužků, které navštěvují. Vůbec toho nelituji a stojím si za svým rozhodnutím.

Jak často se nyní věnujete tenisu?

Jsou to spíš takové nárazovky. Abych řekl pravdu, přes zimu skoro vůbec, v hale je vždycky nával, a já nerad zabírám místo mladým hráčům, když nemám pro co trénovat. Ale přes léto ještě hraji ligy v zahraničí, to mě strašně baví, jsem totiž soutěživý typ. Takže tréninku teď mám víc, ale nedá se to nějak procentuelně vyjádřit, jestli v létě trénuji pět hodin za týden a v zimě dvě hodiny. Prostě když mám možnost, tak si rád dobře zahraji. Ale já mám rád sport všeobecně, jezdím na horském kole, hraji fotbal, prostě pořád se hýbu.

Dosáhl jste v ligových soutěžích v zahraničí nějakých úspěchů?

Určitě, ale není to jenom o mně, ale o celém týmu. Teď jsem hrál dva zápasy v Rakousku a budu hrát ještě dva v Německu a dva ve Švýcarsku. Třeba ve Švýcarsku je to udělané na deset dní, beru tam i rodinu a děti a máme to jako dovolenou. A já si mezitím ještě zahraji tenis před spoustou diváků, a to navíc soutěžní zápas. Ta soutěživost je pořád ve mně a mám to pořád rád. Z toho nejde nějak vybruslit, že bych si už nesáhl na raketu.

A vyhrál jste už s týmem nějaký titul?

Letos sezona teprve začíná. Ale v předchozích letech jsme ve Švýcarsku hráli finále, které jsme prohráli, v Německu jsme hráli ve středu tabulky, což byl pro nás úspěch, protože jsme neměli tak nabitý kádr, jako měly ostatní týmy. No a s Prostějovem jsme vyhráli extraligu před dvěma roky.

Ceníte si některého vítězství více než jiných?

V bundeslize a ve švýcarské soutěži jsem nějaké cenné skalpy získal, například jsem porazil Koroleva a ještě loni Caňase, takže nějaké výsledky ještě jsou.

Neříkali vám při gratulaci, ať ještě jdete zpátky do okruhu?

Trochu jsme se hecovali, samozřejmě jsme se smáli, ale spíš mi pogratulovali, že to ještě mám v rukách a v nohou, že jsem toho moc neztratil. Samozřejmě se nechci nějak vychloubat, ale zadařilo se mi a bylo to fajn.

Když zavzpomínáte, kterého vítězství ve své kariéře si vážíte nejvíce?

Nedá se to vyjádřit jedním zápasem, bylo jich několik. A teď nevím, který vybrat. Třeba v roce 2002 jsem na Masters porazil Agassiho, to byla obrovská legenda. V Davis Cupu jsem porazil Nadala, stejně jako Samprase před americkým publikem, když byl první na světě. Považuji si rovněž po pětisetové finálové bitvě skalpu Federrera v Gstaadu (2003) v době, kdy byl první na světě a chvíli předtím vyhrál Wimbledon. To bylo nádherné vítězství, zvláště, když plné hlediště fandilo jenom jemu.

Říkal jste, že se teď věnujete rodině, kde trávíte nejvíce času?

Zimu většinou v Americe na Floridě, kam jezdíme od doby, kdy jsem tam hrával tenis a trénoval také ve slavné akademii Nicka Bollettieriho, tak mi to zůstalo. Hlavní důvod je, aby se děcka naučila pořádně anglicky, chodí tam normálně do školy. Takže čtyři měsíce žijeme tam a zbytek roku v Prostějově. A samozřejmě jezdíme do Zlína, mám tady rodiče a sestru. A také stále pendlujeme po světě. Já nevydržím dlouho být na jednom místě.

Naznačoval jste, že kromě tenisu hodně jezdíte na kole…

Kolo samozřejmě vzpomenu vždycky, ale začal jsem také hrát fotbal za TJ Haná Prostějov.

To je účastník I. B třídy, jestli se nepletu?

Tu hraje áčko, tam samozřejmě nejsem v základu, ale sem tam střídám. V základu jsem v béčku, a tam hrajeme tu nejnižší soutěž.

Kolik zápasů stihnete odehrát za sezonu?

Tak většinou takových patnáct. V Americe jsme prosinec, leden, únor, březen, a to se nehraje, začíná se většinou v dubnu, takže stihnu v podstatě všechny zápasy. A je to zase něco jinačího než tenis, jsme kolektiv, jeden tým, a to tenista s výjimkou Davis Cupu moc často nezažije. Tak si to užívám. Je to jiný pohyb, běhá se na trávníku, kope se, chodí se na tréninky, zkrátka baví mě to.

Máte tam kamarády nebo proč zrovna tenhle tým?

An,o vesměs mě tam stáhli kamarádi. Jsou tam další tenisté – mimo jiné Tomáš Cibulec a Jarda Levinský, tak mi říkali, ať si zajdu s nimi na trénink. No a potom to jsou normální obyčejní kluci, kteří dřív hrávali závodně, ale pak zjistili, že se tím nemůžou živit, a každý má svoji profesi. Jeden jezdí se záchrankou, je to lékař, jeden je zedník, další učitel, nikdo si na nic nehraje a máme skvělou partu a lidsky skvělý tým.

Takže to není o vítězství?

Ne, ne, ne, my si jdeme udělat žízeň, jak říkáme. To vůbec není o nějakém profesionalismu, ale jdeme si zahrát a pobavit se.

Jdou děti ve vašich šlépějích? Vedete je k tenisu?

Ano, ale vedu je hlavně všestranně ke sportu. Není to vyhraněné, že by hrály jenom tenis. Kluci hrají i hokej, dělají gymnastiku, holka taky dělá gymnastiku, aerobik a potom samozřejmě i tenis. A také plavou, v zimě se lyžuje, zkrátka chci, aby uměly všechno. Nejsem blázen, který v osmi letech dítěti řekne, ty budeš tenista a budeme hrát jenom tenis. Sám jsem to zažil a vím, že je důležité chtít dělat sport všeobecně, pěstovat ho v těle, a potom v jedenácti ve dvanácti letech si může dítě vybrat, co ho více baví. Jakýkoli sport je dobrá průprava k tenisu nebo i k čemukoli jinému.

Bude někdo vaším nástupcem v tenisu? Cítíte tam potenciál?

To se nedá říct. To je ještě hodně brzo, ale třeba kluci hrají dobře a baví je to. Ale v tomto věku je to jen o tréninku. Kdyby trénovali šestkrát týdně, tak vím, že budou v popředí v republice. Protože u těchto dětí je to o tom, že když hraje někdo hokej a má nabrusleno, tak je dobrý. Když hraje tenis a má nahráno, tak je dobrý. Ale ono se to začne srovnávat, až jim bude dvanáct, třináct, čtrnáct, patnáct let. A tam se pak rozhoduje o tom, jestli ten člověk má chuť, jestli ho to baví, a už pak prakticky nerozhodují vnější vlivy, jako když dítě v osmi letech trénovalo šestkrát týdně. Takže říkám pomalu, cit a nadání na to mají, uvidíme, zatím to nějak netlačím.

Ještě lehce naklepnu Davis Cup, co říkáte na finálovou účast české reprezentace?

Byl to krásný úspěch. Já to prožívám stejně jako každý jiný sport. Samozřejmě to klukům strašně přeji a nejsem ješitný, že já jsem to třeba nedokázal, to vůbec ne. Ba naopak, je to jenom dobře pro celý český tenis a pro zvuk našeho sportu ve světě a je to krásný výsledek.

Mohou Češi vyhrát Davis Cup?

Já si myslím, že mohou. Berdych – Štěpánek je velice silná dvojice. Když se jim sejde zdraví a hlavně los, když budou hrát doma… Samozřejmě ve Španělsku se velmi těžko vyhrává na antuce. Ale kdyby měli Španěly doma, mohou zvolit rychlý povrch a to utkání je otevřené. A nejenom se Španělskem, ale s jakýmkoli soupeřem. Takže určitě můžou, ale může to vyhrát dalších pět, deset zemí.

Sledujete momentálně největší naději českého tenisu Tomáše Berdycha?

Samozřejmě. S jeho tátou jsem tady hrál a s Tomášem se velice dobře znám, i když nás dělí deset let. Když jsem měl pětadvacet let a začínal jsem hrát svůj nejlepší tenis, tak jsem si ho brával jako sparing partnera a trénovali jsme spolu strašně moc. Pak jsme spolu hráli čtyřhry, máme natrénovány desítky hodin, takže ho sleduji. Ale ne že bych seděl někde u počítače a sledoval fifteen po fifteenu, vždycky se po týdnu podívám, jak se mu daří.

Jeho semifinále na French Open se Sederlinkem jste viděl?

Ne, protože jsem zrovna ten den hrál golf s Ivanem Lendlem ve Slavkově, takže jsem neviděl ani balon. Ale i tak to byl obrovský úspěch. Já sám vím, jak je těžké se do toho semifinále dostat. Já jsem byl vlastně tím posledním před osmi lety, komu se to podařilo. Musí se sejít los, forma a tolik vlivů, musí se odehrát pět zápasů v řadě na grandslamovém turnaji, což už něco znamená. Je to krásný úspěch a škoda, že to nedotáhl do finále. Já jsem taky prohrál 4:6 v pátém setu s Johannsonem, ale s odstupem času na to vzpomínám hrozně rád a vím, že to byl nádherný úspěch.

Kdo je podle vás top hráč bez ohledu na žebříček?

Mně se nejvíc líbí Federrer. Znám ho velice dobře osobně a je to jak pan tenista, tak pan charakter. Je neskutečný člověk a já mu fandím ve dne v noci. To, že se deset let pohybuje kolem prvního místa, stále je o něj mediální zájem, svým klidným vystupováním, ladnou hrou a všemi výsledky je pro mne nejlepší hráč v historii a pořád je pro mne nejlepší na světě. Pak samozřejmě Nadal, to je výborný hráč zase na antuce. A Tomáš Berdych má šanci se prodrat mezi první tři, čtyři, pět hráčů, protože když se na to podívám, byl tam Del Potro, ale ten už tři čtvrtě roku nehrál, takže budoucnost je ve hvězdách. Jo Muray a Djokovič už to prostě nejsou takoví bombarďáci, jako byli před rokem, před dvěma. Takže si myslím, že tam je to teď hodně vyrovnané a Tomáš má velkou šanci se někam dostat.

zdroj:den