O dva dny později životním gólem sedm sekund před koncem semifinále se Švédskem dal naději na zvrat a den nato hokejový reprezentační obránce a odchovanec zlínského hokeje Karel Rachůnek křepčil a pil šampaňské z poháru světových šampionů.

„Bylo to něco úžasného a neopakovatelného. Narodila se nám dcerka a jsem mistrem světa! Je neuvěřitelné, že jsme vyhráli, ale ještě fantastičtější je, jakým způsobem jsme zlata dosáhli,“ chrlí ze sebe emotivně úřadující světový šampion a dvojnásobný otec syna Matěje a novorozené dcery Kateřiny.

Co vás jako první napadlo ve chvíli, kdy jste vyrovnal a poslal semifinálový zápas se Švédskem do prodloužení a následně i k triumfálním nájezdům?

Už si to moc nepamatuji. Když jsem seděl na střídačce a stav zápasu byl 2:2, byl jsem sebevědomý. Věděl jsem, že jej dotáhneme do vítězného konce. Inkasovaný gól sedm sekund do konce se musí projevit na vaší psychice. Kluci byli v nájezdech fantastičtí. Honza Marek i Lukáš Kašpar ukázali svůj klid, který nám dodával sílu.

Byl jste v gólovém momentu překvapený, kolik máte prostoru?

Ano, sedm sekund do konce a nikdo se mnou nestál. Byl jsem mezi kruhy úplně volný. Přitom třeba ze záznamu někdy vypadá, že není kam střílet. Když jsem si najel, bylo tam tolik prostoru, nebyl tam před bránou nikdo a gólman se přesunoval od levé tyče na pravou stranu. Místo jsem viděl a snažil jsem se dát co největší ránu a umístit ji do rožku.

Přitom jste měl problém s hokejkami. O co šlo?

Skoro celý šampionát jsem odehrál s příliš měkkými holemi. Ze dvaceti střel jsem patnáctkrát netrefil bránu. Byl jsem z toho až nešťastný. Když se vyskytla šance, že Láďa Hamrla pojede do Německa, tak jsem ho poprosil, aby mi přivezl staré hokejky. Začal jsem s nimi hrát proti Švédsku. Když jsem měl své hokejky, tak jsem věřil, že puk trefím.

Už jste slyšel dnes legendární hlášku komentátora Roberta Záruby „Rachna kachna, toto letělo“?

Slyšel. Peťa Vampola ji pak s oblibou používal. Nevadí mi, je spontální a líbila se mi.

Jak probíhaly oslavy?

Alkohol tekl proudem, byla sranda a kolem nás se pohybovalo strašně moc lidí. Nechci říct, že jsem byl tak napitý, ale příliš si toho už nepamatuji. Byla to obrovská euforie. Běhali jsme tam s pohárem. Byl tam prezident a ministr. Bylo to něco fantastického. S kluky jsem slavil na Staromáku jen dvě hodiny, ale třeba Míra Blaťák si to užil až do konce. Ještě na ledě jsme s Mírou plánovali, co ve Zlíně s tím pohárem provedeme a co se s ním stane. Měli jsme obrovskou radost. Jsme oba Zlíňáci a přidali jsme se do skupiny, jako byl Petr Čajánek a Roman Hamrlík a Roman Čechmánek. Je to pro nás obrovská čest a dělali jsme si z toho srandu. Vždyť jsme se ještě na ně před lety chodili dívat a nyní jsme mistři světa!

Co se dělo v noci a na druhý den? Šli jste vůbec spát?

Hráli jsme pozdě, takže jsme se dostali na hotel v půl třetí ráno. Měli jsme společnou večeři. Nikdo z kluků nespal. O půl deváté ráno jsme se vydali na letiště. Dva dny v kuse se slavilo. Měli jsme od pana Hamrly moravskou slivovici i zásoby od fanoušků. Každý si to užil a i divoké oslavy k podobnému úspěchu patří a bude rozhodně na co vzpomínat.

Byla i možnost, že byste trofej přivezli do Zlína jako Petr Čajánek ve zlatých letech na přelomu století?

Hned po zápase tam Bláto (Miroslav Blaťák) vykřikoval, kdy pojedeme na zlínské náměstí s pohárem. Bylo dost legrace. Ale nevím, jestli by to jeden z nás dal dohromady. Dnes (rozhovor byl pořízen v pátek pozn. aut.) nám jej přivezou a u kamaráda v restauraci v užším kruhu si jej užijeme. Společně s Mírou bychom organizované oslavy nedali dohromady.

Jak triumf slavila vaše rodina? Vy jste jej ale společně s manželkou oslavili nejlépe, narozením dcerky Kateřiny…

Rodina patří mezi nejlepší a nejvěrnější fanoušky. Všichni byli nesmírně šťastní. Otec celý šampionát pozorně sledoval a moc si jej užíval. Vychoval nás, a když se řekne trenér, tak pro nás to byl táta. Jezdil s námi všude a právě po něm máme všichni tři buldočí vlohy.

Kolik gratulací vám dorazilo?

Počítali jsme je, komu jich přišlo víc. Hned po utkání jsem měl asi sto osmdesát textových zpráv. Mám ale nové číslo, takže spousta kamarádů psal na starý telefon, kde jich bylo sto deset. Všem moc děkuji, ale nemohl jsem všem odpovědět, proto jsem odepsal jen nejbližší rodině.

Na mistrovství světa jste odjížděli jako outsideři, od kterých se příliš nečekalo. Úvod šampionátu prognózy potvrdil a většinou jste hráli s nožem na krku. Kde nastal zlom? Kdy se vám převrátilo v hlavách, že můžete něco velkého dokázat?

Už na Švédských hrách jsme věděli, že příliš hráčů z Ameriky nepřijede. Chtěli jsme bojovat. Přesto jsme nezvládli zápas s Norskem, ovšem z naší strany bylo těžké hrát proti pěti stojícím hráčům na modré čáře, kteří čekají na naše chyby. Vyslali jsme 52 střel na branku proti čtrnácti norským pokusům. Kritika v novinách byla obrovská, a když jsme seděli v kabině, připadali jsme si, že hrajeme proti českému národu. Všichni nás posílali domů, abychom zalezli do nor. Tam bych viděl zásadní zlom. Následně si vzal slovo Jarda Jágr a od té doby nebyly výsledky špatné. Se Švýcary jsme předvedli dobrý hokej, ale bohužel jsme nedokázali dávat góly.

Podepsal byste se pod slova Jaromíra Jágra?

(Přemýšlí.) Tak podepsal… Samozřejmě měl pravdu ve spoustě věcí. Oba jsme hráli v Americe a víme, že sezona je strašně dlouhá. Normálně se tam hraje s drobnými zraněními a po sezoně musí na operaci. Ale omluvenek bylo až dost.

Jak je vnímáte? Nevyčítáte je některým hráčům?

Mezi kluky, kteří nepřijeli, mám spoustu kamarádů. Většina z nich byla po operaci a sezonu dokončili pod injekcemi, protože musí hrát. V Americe i Kanadě je to obrovský byznys a po skončení sezony neprojdou lékařskými prohlídkami. Jsou i kluci, kteří byli dlouhou dobu od rodiny, přitom mají malé děti a chtějí být s rodinou. Vědí, že za měsíc jedou opět pryč. Bylo těžké se rozhodnout, proto bych nikomu nic nevyčítal. Když jsem se s nimi bavil, moc je neúčast mrzela. Buď je klub postavil před hotovou věc, nebo měli jiné věci, kvůli kterým se zúčastnit nešlo.

Nastartovala vás nedůvěra okolí?

Určitě. My jsme se tam přijeli prát za českou zem a první týden byl pro nás nesmírně těžký. Ne všichni, ale mnozí novináři nám házeli klacky pod nohy. Připadali jsme si, jako bychom tam dělali ostudu. Měli jsme z toho hodně špatný pocit. Přitom jsme od začátku přijeli bojovat a hrát naplno. Později jsme si z toho dělali srandu. Dokonce jsme si na tabuli vylepovali články. Vytvořili jsme fantastickou partu.

Prakticky od začátku šampionátu jste balancovali na hraně. Každý zápas jste museli hrát na doraz, neměli jste nic jistého. Bojovali jste o možnost hrát čtvrtfinále, což se nikdy dřív nestalo.

Byli jsme v jiné pozici než v minulých letech. Ale měli jsme dobrý pocit, že jsme všechny silné týmy dokázali přebruslit a porazit. Bojovný duch a víra byly obrovská. Měli jsme však problém s koncentrací proti slabším soupeřům. Nastupovali jsme do nich ležérně a prohrávali.

Nepřišlo proti Švýcarům a Norům podvědomé podcenění?

Byli jsme na ně připravení. Věděli jsme, že jsou šikovní. Nedokážu říct, jestli jsme je podcenili, ale určitě jsme nehráli tak, jak bychom měli. Poté se naše hra promítla v křeč. Snažili jsme se střílet ze všech pozic, ale nespadlo to tam.

Před mistrovstvím světa se hodně hovořilo i o neúčasti Petra Čajánka. Nezkoušel jste jej zlákat?

Byli jsme v každodenním kontaktu a přemlouval jsem ho, protože Petr je pro tým strašně důležitý. S ním bychom byli ještě lepší i vzhledem k taktice, s jakou jsme hráli. Právě v bránění a v brejcích je nebezpečný. Ale Petr měl rodinné důvody opodstatněné a myslím si, že udělal dobře.

Můžete nějak logicky vysvětlit vaši hru v oslabení? Nejen, že jste v početní nevýhodě inkasovali pouze dvakrát v zápasech s Kanadou a finálovém souboji s Rusy, ale vy jste v nich dokonce čtyřikrát skórovali.

Měli jsme ji založenou na rychlém přístupu a čekali jsme na jejich chyby. Důležité bylo, že jsme měli v týmu rychlostní typy hráčů, kteří dokážou i v nevýhodě ujet. Neměli jsme tam vyložené obranáře, kteří by jen vyhazovali puky. Když byla šance, tak kluci jeli. Není v tom nic speciálního, ale jen spousta dřiny. Nedávali jsme jim čas. Po dvou třech zápasech z nás měly týmy respekt. Příliš si nevěřily a puky se odrážely k nám. Z nich jsme získávali protiútoky.

Rusové především v první třetině a v závěru finálového zápasu nasadili obrovské tempo. Čekali jste podobné hororové okamžiky?

Věděli jsme to. Jejich soupiska byla nesmírně nadupaná. Chyběli jim jen dva hráči. Měli jsme jasnou taktiku. Ustát a vydržet nápor a čekat na brejky. Kdybychom se měli přizpůsobit jejich hře nahoru – dolů, tak nemáme šanci. Sice to nevypadalo z naší strany moc pohledně, protože nás přestříleli, ale daná taktika splnila účel. Nějaké šance si vytvořili, ale do vyložených se nedostali. Zvládli jsme to po taktické stránce. Co jsme si řekli v kabině, to jsme přenesli na led.

Zcela jistě jste Sbornou vedoucím gólem dostali pod tlak. Především ve druhé třetině vypadali nervózně a bezmocně.

Netušili jsme, že dáme gól ve dvacáté vteřině. Chtěl jsme obranu především zavřít a čekat na brejky. Když se nám podařilo skórovat, hodně nám první trefa pomohla. Když dostali gól od Němců, také to nebylo z jejich strany ideální. Rozhodně jsme nebyli tak sebevědomí a neříkali jsme si, že můžeme vyhrát na jednu branku. Chtěli jsme především udělat dobrý výsledek a hrát pro lidi. Když se přidal druhý, nálada byl veselejší. Věřili jsme si víc, a pokud bychom si situaci nezkomplikovali vyloučeními na konci, tak nám snižující trefu ani nedali. Ale bránit šest hráčů takového kalibru bylo těžké. Naštěstí jej dali pozdě.

Během sedmi dnů jste odehráli porci pěti zápasů, které vás stály mnoho psychických i fyzických sil. Odkud jste pořád čerpali?

Kouzlo bylo ve dvou věcech. První byla o vůli týmu, který jel na maximum. Po zápasech jsme dělali důkladné rehabilitace a soustředili se na ně, jako by nás čekal poslední zápas. Bylo tam i tajemství Petra Vampoly, klidně se jej zeptejte. (Směje se.)

Vy to říct za něj nemůžete?

„Ne, zeptejte se přímo jeho. Řekněte, že Karel Rachůnek vás posílá, aby odpověděl na otázku, kde jsme vzali tolik energie. Ať vám to vysvětlí. Určitě to rád udělá. (Směje se.)

Výborné výkony brankáře Tomáše Vokouna byly stavebním kamenem celého úspěchu, že?

Úspěch týmu byl postavený kolem Tomáše a obrany. Věděli jsme, že gólů moc nedáváme. Tam se ukázalo, jaký je flegmatik a hráč do nepohody. Po zápase s Francií se objevily články, že je nejistý a podobně. Jelikož jsme na něj spoléhali, byly nepříjemné. Ukázalo se, jakou má sílu a psychiku. Bez něj bychom to nedokázali.

Dalším vůdcem vaší „smečky“ byl kapitán Tomáš Rolinek.

Nejdůležitějším byl Tomáš Vokoun s Jardou Jágrem. Jsou starší a mají respekt. Pak tam byli kluci jako Péťa Vampola, kteří byli duší kabiny a dokázali pobláznit všechny kluky. Mezi ně patřil i kapitán Tomáš Rolinek. Všichni víme, jak umí hrát oslabení a jakým je defenzivním hráčem. Na obrnné hře jsme to měli postavené, čímž ještě více vynikly jeho přednosti.

S kým jste sdílel hotelový pokoj? S druhým rodákem ze Zlína Blaťákem?

Ne, bydlel jsem s Angelem Krstevem a když odjel, tak s Petrem Koukalem. Bylo to vymyšlené tak, aby pokoje byly různě promíchané a aby se kolektiv ještě víc sblížil a poznal. Třeba zrovna „Bláta“ znám dobře. Máme stejné záliby, které jsme neustále probírali.

V Dynamu Moskva jste hrál i s Jiřím Hudlerem, jehož si lidé především vybaví v souvislosti s konfliktem s nyní již bývalým hlavním koučem národního týmu Vladimírem Růžičkou. Mluvil jste s ním o tom?

Nepřemlouval jsem jej. Má svoji hlavu a svůj názor. Chápu ho, protože si olympiádu zasloužil nejen tím, že hrál v Detroitu, ale svou hrou celkově a svou rolí v kabině. Fakt, že vyhrál Stanley Cup a hraje v Detroitu, není náhoda. Každý trenér si mančaft vybírá sám, ale myslím, že na olympiádu patřil.

Německý šampionát se vyznačoval i tím, že na vaše zápasy chodila spousta českých fanoušků. Překvapilo vás to?

Ne, byli jsme strašně rádi, že jich chodilo tolik. Hráli jsme v Manhaimu, což není tak daleko. Měli jsme obrovskou podporu. Každý zápas jsme je viděli i slyšeli. Byly plné tribuny a měli jsme v hledišti převahu. Nikdy se nestalo, že by je jiné tábory překřičeli. Když jsme se přestěhovali do Kolína a pokračovalo se dál turnajem, tak až ve finále bylo Rusů hodně. Naši příznivci se neztratili a byli šestým hráčem na ledě.

Nyní k angažmá v Dynamu Moskva a uplynulé sezoně. V play off jste vypadli v moskevském derby se Spartakem 1:3 na zápasy. Vedení zřejmě chtělo jít mnohem dál. Jak neúspěch vstřebávali?

Samozřejmě. Ale vždy záleží na tom, jak mužstvo funguje. Minulý ročník byl výborný, skončili jsme čtvrtí, ale odešel Čája (Petr Čajánek) a další půlka týmu. V létě jsem tamním novinářům říkal, že z toho mám obavy, jak si všechno sedne. Měli jsme problematickou sezonu. Góly jsme dávali v přesilovkách a hra pět na pět a oslabení byly špatné. Ve vyřazovacích bojích jsme se utkali s týmem Miloše Říhy, který má tým postavený na taktice. Věděl, kde máme slabiny. Nálada byla po sezoně mizerná, ale už se vrátit nedá.

Jakou měl neúspěch odezvu? Přišli za vámi a co se dělo poté?

Už před play off řada lidí prorokovala zánik Dynama. Vědělo se, že jsou problémy a že se bude něco dít. Nespokojenost na to neměla žádný vliv. Hokej je o penězích, které došly. Dva kluby se sloučily. Vedení za námi přišlo a dalo nám na výběr, jestli chceme rozvázat smlouvy, nebo budeme pokračovat dál. Většina kluků si vybrala první možnost.

Z Dynama jste přestoupil do Jaroslavle. Souvisel odchod i s nepovedenou sezonou klubu, nebo pouze kvůli finančním problémům klubu?

Problémy se určitě podepsaly na odchodu. Hned jak jsme se domluvili, dostaly se ke mně nabídky, jen jsem řešil, kde zakotvit. Vykrystalizovalo se to tak, že jsem volil pouze mezi Zlínem a Jaroslavlí. Už to nebyla otázka peněz, ale pocitu, jestli ještě chci hrát na nejvyšší úrovni, nebo se vrátit domů a budu tady bojovat s bratry.

Měl jste i více nabídek. Byly pouze z Ruska, nebo i z jiných koutů Evropy?

Dvě jsem měl z Ameriky a čtyři z Ruska, další čtyři z české extraligy. Vážím si jich, děkuji za ně, ale zámoří a i další evropské nabídky jsem už neřešil. Vůbec jsem neměl myšlenky hrát u nás jinde než doma ve Zlíně. Šlo pouze o rozhodnutí, jestli ještě rok zůstanu v Rusku, nebo se vrátím. Možná bych však po mistrovství světa volil jinak, když se vyhrálo. Ale během šampionátu jsme se domluvili na jednoleté smlouvě a příští rok v létě budu zase řešit, co dál. Bavili jsme se o tom s Petrem a je ve stejné situaci, v jaké jsem byl já. Srdce mu říká jedno a rozum druhé.

Říkáte, že jste se rozhodoval mezi Zlínem a Jaroslavlí. Kolik procent nadějí jste dával možnosti návratu?

Po neúspěšné sezoně jsem byl nakloněný spíše ke Zlínu. Když jsme se s bráchou bavili, tak mě Ivan přemlouval, protože patří mezi typické Zlíňáky a patrioty. Naopak jsem ho lanařil, aby si šel zkusit angažmá v Rusku, což ale pro něj neexistovalo. Když dostal nabídku, jednal pouze se Zlínem. I Tomáš se chce vrátit z Kanady a chce hrát v Čechách. Bylo mi trochu líto, že jsem v takové situaci. Spousta věcí by byl jednodušších, kdybych neměl tolik nabídek. Už jsem se ale rozhodl a brát zpět to nebudu. Budu se rvát za Jaroslavl, znám tam spoustu skvělých lidí, se kterými vycházím. Po mistrovství světa cítím euforii a jsem rozhodnutý, že rok budu bojovat a snažit se vyhrát titul a když se to nepovede, půjdu domů.

Jste už rozhodnutý?

V tuto chvíli je to na devadesát devět procent. Chtěl bych si s Petrem Čajánkem zahrát ve Zlíně. Mám tady dva bráchy, celou rodinu a dvě děti. Hodně mě to tady láká. Navíc jsem z domu vystřelil ve svých osmnácti letech a v zahraničí jsem dvanáct let.

Jak dlouho jste byl v kontaktu s vedením Zlína?

Byl jsem ve spojení s panem Venerou především po telefonu, protože když jsem se vrátil po sezoně, tak jsem zase odjel na sraz nároďáku. Řekl jsem mu, že bych měl zájem, což potvrdila i druhá strana. Ale rovnou jsem mu řekl, že se budu rozhodovat trochu později.

Nerozptylovalo vás jednání o angažmá během šampionátu?

Ani ne. S některými kluky jsem tam byl dva měsíce a je někdy příjemné si zapnout počítač a řešit i jiné záležitosti než nejbližší zápas. Je spíše stresující, když nic nemůžete najít. Bylo hodně kluků, kterým v klubech končila smlouva. Byla sranda, řešili jsme kraviny a bylo to hodně příjemné. Ještě teď jsem nadšený z atmosféry a party, kterou jsme vytvořili.

Láká vás vůbec ještě NHL? Nebo zámoří je už definitivně uzavřená kapitola?

Tohle léto byla poslední šance, kdy bych se mohl vrátit. Navíc nyní po úspěšném šampionátu. Odehrál jsem tam 400 zápasů, s přestávkami jsem tam byl osm let. Svůj sen jsem si splnil, přestože jsme s Ottawou nebo Rangers nevyhráli. Jsem spokojený, že jsem tam nehrál druhořadou roli. Už bych se chtěl vrátit domů.

Před sezonou do Dynama přišel Jiří Hudler. Jak byli s jeho výkony spokojeni?

Vždy se najde spoustu odporníků, kteří budou rádi kritizovat. Kdybychom neměli jeho a Mattiase Wainhandla, tak máme velké problémy i v základní části. Tým nefungoval, jak měl, a oba kluci mužstvo táhli. Oba se postarali asi o sedmdesát procent všech našich gólů. Hráli jsme spolu od dvacátého zápasu a spolupráce fungovala parádně.

Jaký je po herní stránce rozdíl mezi Jiřím Hudlerem a Petrem Čajánkem, se kterým jste spolupracoval v předminulé sezoně?

Peťa je hráč, který jezdí nahoru – dolů. Má zkušenosti, bojovník, chodí do těla, nebojí se jít před bránu a výborný na oslabení. Komplexní hráč se vším všudy. Když odcházel, veřejně jsem prohlásil, že je obrovská chyba, když takového hráče nechají jít pryč. Hráč jako je Jirka se jen tak nevidí. S jeho šikovností se musíte narodit. Neuvěřitelně dokáže číst hru. Kolem sebe dělá hráče daleko lepšími, než jsou. Měli k nim problémy najít třetího hráče, ale kterýkoliv hráč k nim šel, tak byl o sto procent lepší. Jirka také dokázal hrát i výborně oslabení. Hrál je už i v Detroitu a to už je nějaký tým s tradicí. Nedivím se, že se tam opět vrací.

Kolik lidí zůstalo v Jaroslavli od vašeho posledního působení?

Všechny kluky znám. Stejně jako tady ve Zlíně je klub založen na koncepční práci. Mají spoustu svých odchovanců, málo hráčů kupují odjinud. Ani vedení se od té doby nezměnilo. Jsou tam mladší hráči, kteří dřív hráli za béčko. Deset starších kluků tam zůstalo. Navíc je tam Pepa se Zbyňkem. Bude to příjemný rok a věřím, že jsem zvolil dobře.

Manželka s malým Matějem a novorozenou Kačenkou se za vámi opět vydají?

Budou dojíždět a bude to komplikovanější, protože Jaroslavl je menší město tři sta kilometrů od Moskvy a doprava je složitá. Když budou moct, tak přijedou, jinak budu lítat domů.

zdroj:den