Přece jenom neběhálo po našich prvoligových trávnících příliš fotbalistů z takto neobvyklou zálibou. Najít fotbalistu Tomáše Randu v Kozojídkách u Veselí nad Moravou, kde přibližně rok bydlí, nebyl vůbec žádný problém.

Představte si místnost, asi tak třikrát tři metry, plnou obrazů, všelijakých štětců a různých malířských pomůcek. Tak to je království fotbalisty Tomáše Randy. Tady vznikají jeho díla a tady se také při hudbě a malířském štětci nejlépe odreaguje. „Nejraději maluji v noci a klidně až do rána. Mě to malování tak naplňuje, že nejsem vůbec unavený,“ přiznává profesionální fotbalista, pro kterého je malování už od malička velká láska.

Malířské nadání má celá Randova rodina

„Vzpomínám si, že už na základní škole jsem vyhrál soutěž v malování. Ve Veselí se kreslilo na asfalt křídou na velký formát dvakrát dva metry. Bylo to vlastně moje první dílo, které získalo nějaké ocenění,“ loví v paměti Randa. Jeho manželka Markéta prozradila, že výtvarné nadání má vlastně celá Randova rodina. Pěkně prý kreslí také Tomášova maminka a sestra.

Na své výtvarné začátky dnes vzpomíná s úsměvem a některé svoje starší díla se chystá dokonce přemalovat. „Můžu vám říct, že dneska bych to dělal úplně jinak. Třeba tento obraz (ukazuje na největší dílo v ateliéru) mám rozdělaný od té doby, co jsem hrál v Drnovicích, a to už je osm let. Teď ho budu celý předělávat. Některé moje první pokusy – no, tak to byla katastrofa. Něco jsem dokonce spálil nebo to skončilo v popelnici. Teď už to snad docela jde,“ přiznává nesměle.

Zakázka pro trenéra Petra Uličného

Portréty, krajina, malování z fotografie – to jsou nejčastější témata, které můžete spatřit na jeho obrazech. Sám Tomáš tvrdí, že horší je pro něho vymyslet dobrý námět, než vytvořit samotné dílo. Přiznal, že vůbec nejraději ale maluje tváře. „ Jsou to naprosto originální kresby a také je po mně chce nejvíc lidí. Zatím všude, kde jsem hrál, tak jsem nechal nějaký svůj obraz. Spoluhráči chtějí nejvíc namalovat přítelkyni, manželku nebo někoho z rodiny. Trenéru Jarůškovi jsem v Drnovicích maloval třeba tatínka,“ vypráví a přidává jednu historku z Olomouce.

„Když jsem hrával v Sigmě, tak jsem přinesl jednomu spoluhráči namalovanou přítelkyni. Viděl to trenér Petr Uličný a hned na mě ze srandy vyjel. To si děláš prdel, to jsi namaloval sám? A mě proč nenakreslíš? Zakázka tak byla na světe. Nakonec jsem mu dal jeho portrét jako dárek, když od nás odcházel,“ prozradil bývalý svěřenec populárního kouče.

Jak dlouho vlastně takový portrét Tomáš Randa maluje? „Většinou je to malované tužkou, a stihnu to tak za jeden den,“ tvrdí, ale manželka ho rychle opravuje. „Ale ty jsi veliký puntičkář a většinou to děláš déle.“

Na svou první výstavu zatím čeká a nikam nespěchá

O neobvyklé zálibě fotbalového obránce se všeobecně ví. Televizní komentátoři používají s jeho spojením věty jako „výtvarně laděný,“ nebo dokonce „Piccaso,“ tak jako v květnovém finále národního poháru v Praze.

Tomáš Randa je v tomto směru v naší lize v současnosti pravděpodobně jediný s tímto koníčkem. Před časem maloval na naší prvoligové scéně slovenský brankář Brna Peter Brezovan a umělecké sklony má prý také bývalý reprezentační útočník Marek Heinz. Ani jeden není pro Randu neznámým kumštýřem.

„Brezovan má pěkné obrázky a Marka Heinze to chytlo až v poslední době. Když jsem se s ním asi před půl rokem bavil, tak říkal, že chodí strašně rád na výstavy, to ho před dvěma roky ani nenapadlo,“ říká o svém uměleckém kolegovi.

Obrazy které Tomáš Randa namaloval, už by vydaly na celkem slušnou výstavu.

Malíř samouk na svou první prezentaci ale teprve čeká a zdá se, že ho to nijak netrápí. „Já se nikam netlačím, kdyby mně to někdo nabídl, tak asi jo, ale je potřeba to nechat dozrát. Už se na to byli dívat známí, kteří tomu rozumí a říkali mně, že nejsem normální, proč prý s tím někde nejdu. Musím ještě naskládat materiál a teprve potom se do toho snad pustím. To přijde samo. Je to jako ve fotbale, když se víc trénuje, tak se to dá naučit a jde to líp,“ usmívá se malíř-fotbalista.

Školu má pořád v hlavě, malířský vzor nemá

I když je Randa od malička samouk, tak ještě nevyloučil studium a dobře ví, kde je v Uherském Hradišti škola, která by ho mohla posunout v jeho zálibě ještě o kousek dál. „Mám to pořád v hlavě, že bych se přihlásil na „umprumku“ do Hradiště, je kousek od stadiónu. Teď na to ale není čas. Máme dvě malé děti, dodělávám barák a někdy se z fotbalu vracím utahaný jako pes a ještě chodit do školy, tak to se mně teďka fakt nechce.“
Má Tomáš Randa nějaký malířský vzor, kterému by se chtěl podobat? „Malířský vzor nemám a abych někoho napodoboval, tak to už vůbec ne. Rád kreslím fotografie Jana Saudka a z našich malířů se mně líbí Libor Vojkůvka.“

Za objednávku do Německa si pořídili do ložnice nové peřiny

Z čeho má Tomáš Randa lepší pocit.Z vítězného zápasu nebo obrazu, který se mu mimořádně vydařil? Dá se to vůbec srovnávat?

„Určitě se to dá srovnávat. Pro mě je lepší, když se vyhraje zápas – to je moje práce a tím se živím. Má to tu spojitost, že když se vyhraje, tak se mně také daleko lépe maluje. Přál bych si u malování zůstat i po konci kariéry. Když to bude na takové úrovni, že se tím uživím, tak to bude jenom dobře. Zatím to není ani na přivýdělek, i když je pravda, že jsem maloval krajinu na zakázku do Německa a z této malby jsme si pořídili do ložnice nové peřiny,“ směje se na závěr Randa.

zdroj:den/Ross